Zemřel neurolog a specialista na myoskeletální medicínu prof. Lewit

Lewit KarelPřed půlnocí ve čtvrtek 2. října pokojně zemřel v klidu svého domova prof. MUDr. Karel Lewit, DrSc., bylo mu 98 let.

Pan profesor zásadním způsobem ovlivnil několik generací fyzioterapeutů, lékařů a zdravotníků.

Poslední léta svého života strávil v našem sesterském zařízení CKP Dobřichovice. Působil zde jako lékař a současně vedl semináře pro lékaře a fyzioterapeuty.

Jsme mu vděční za čas, který jsme s ním mohli strávit i za inspiraci, kterou nám věnoval.

Životopis prof. MUDr. Karla Lewita, CSc.

 Prof. MUDr. Karel Lewit, DrSc. byl zakladatelem moderní funkční diagnostiky a léčby vertebrogenních onemocnění a manuální a reflexní terapie v bývalém Československu. V dubnu 2012 oslavil 96. narozeniny. V CKP Dobřichovice se stále věnuje pacientům dvakrát v týdnu a předává své bohaté zkušenosti dalším zdravotníkům prostřednictvím školicích akcí a seminářů. Pacienti k profesoru Lewitovi přijíždějí z nejrůznějších částí České republiky i ze zahraničí.

 Neurolog – zakladatel moderní funkční diagnostiky a léčby vertebrogenních onemocnění a manuální a reflexní terapie v bývalém Československu.

neurologie-lewit Syn MUDr. Egona a Hedviky Lewitových přišel na svět v Lublani 25.4.1916, kde jeho otec sloužil v infekční nemocnici, od konce 1. světové války pracoval v Praze. V roce 1934 Lewit vychodil gymnázium (Štěpánská ulice) v Praze, potom studoval na lékařské fakultě. Studium přerušil včasnou emigrací do Paříže (13.3.1939), kde mohl pracovat v nemocnici Bichat (chirurg. odd. Prof. Mondor). Po propuknutí 2. světové války se přihlásil do zahraničního odboje, v říjnu 1939 nastoupil do Agdu do 1. pěšího pluku jako zdravotník. Zúčastnil se ústupu „bojů“ na Seině a Loiře, v červnu 1939 byl převelen do Anglie. V Anglii působil do roku 1944 a v září 1944 byl přepraven do Normandie, od října byl přítomen obléhání Dunquerque až do samého konce války.

 V červenci 1945 byl demobilizován a hned nastoupil na lékařskou fakultu, aby dostudoval, v červenci 1946 dosáhl doktorátu a mohl realizovat svůj sen – dostal se na neurologickou kliniku akademika Hennera. Tam se rychle profilizoval za vedení as. Černého na páteř „ploténky“ a záhy na to na neuroradiologii u prof. Jirouta. Oběma směrům, které se daly dobře skloubit, už zůstal věrný. V roce 1956 dosáhl vědecké hodnosti kandidáta věd spisem o přesunu vzduchu při PEG. Už v roce 1948 začal experimentovat s ruční trakcí a od roku 1951 s manipulační léčbou pod vlivem chiropraktických technik. Když poznal význam těchto technik v rámci rehabilitace, rozhodl se pro jejich vyučování, a proto v roce 1960 přešel s prof. Mackem na neurologickou kliniku v Praze 10, která byla bází doškolovacího ústavu.

 V roce 1954 založil s doc. K. Obrdou Rehabilitační společnost a později Sekci pro Manuální medicínu (nyní Myoskeletální společnost). Od této doby soustavně vyučoval zpočátku manipulační techniky, posléze „manuální“ a konečně “myoskeletální“ medicínu, tak jak se z technického přístupu vyvíjela funkční patologie pohybové soustavy. I technika sama doznala význačných změn – od „staré“ chiropraktiky k osteopatickým a posléze neuromuskulárním technikám a technikám měkkých tkání. Při tom hrála týmová spolupráce s prof. Jandou, doc. Vélem a také s prof. Jiroutem podstatnou úlohu. Vyvinulo se to, co se ve světě nazýván Pražskou školou, a proto také kromě bývalé ČSFR prof. Lewit soustavně vyučoval v NDR, Bulharsku, Polsku a posléze v (bývalé) SSSR, i tam vyškolil instruktorské sbory. Byl nucen napsat učebnici, která byla také jeho doktorskou prací. Postupně se stala mezinárodní učebnicí, která vyšla v němčině (7 vydání), v angličtině (3 vydání), česky (4 vydání), japonské a španělské vydání (2001). V roce 1968 byl navržen lékařskou fakultou hygieny na profesuru, jmenován však byl až v roce 1990.

 Po událostech v roce 1968 musel opustit kliniku a našel přechodné útočiště ve Výzkumném ústavu chorob revmatických, a tam ještě v roce 1974 uskutečnil Pražský kongres FIMM za velmi obtížných podmínek a velmi úspěšně. V roce 1976 se však rozhodl odejít jako penzista do ústranní, v železničním zdravotnictví, kde našel na tehdejší dobu přátelské pracoviště, pracoval do roku 1992.

V roce 1994 se vrátil na neurologickou kliniku na Vinohradech a od roku 1996 do roku 2012 pracoval na rehabilitační klinice Univerzity Karlovy v Praze v Motole, od roku 2008 v CKP Dobřichovice. Kromě jiných kurzů, v jejichž rámci přednášel, vyškolil v roce 1991 a 2001 nový instruktorský sbor u nás i na Slovensku.

 V publikační činnosti pokračoval do pozdního stáří – napsal přes 200 publikací, v poslední době zaměřené na zřetězení funkčních poruch.

 Velmi rád přednášel v rámci kurzů své dcery Clary Lewitové a Mgr. Jana Maryšky “Fyzioterapie funkce” na Hájence u Českého Krumlova (viz fotografie).

V létě 2012 ukončil svou ordinaci Neurologie a myoskeletální medicíny a stal se z něj dle jeho slov “profesionální důchodce”. Občas dle vlastních sil přijímal ještě pacienty v ordinaci naproti svému domu, kterou mu s velkou laskavostí zapůjčovala fyzioterapeutka Petra Nováková (dříve Bánoková).

dr-jensovska-prof-lewitNa podzim v roce 2013 byl přítomen při oslavě deseti let trvání Centra komplexní péče v Dobřichovicích, které se konalo na dobřichovickém zámku. Zde mu osobně poděkovala majitelka CKP Dobřichovice MUDr. Dana Jenšovská. Pan profesor přišel rád a pobavil se i u vzpomínkového panelu, který byl věnován jeho profesní kariéře a doplněn o zajímavé fotografie z osobního i profesního života. Další fotografie z oslavy najdete zde.

 Zemřel pokojně ve čtvrtek 2. října 2014 v klidu svého domova, bylo mu 98 let.

Na otázku, co by chtěla uveřejnit o svém otci, dcera Clara Lewitová řekla:

“Moc mu děkuju, byl to tatínek a vzácný učitel nejen pro mě a moje sourozence, ale pro mnoho dalších lidí u nás i v zahraničí. Uměl (a dělal to rád) vědění dávat a ne prodávat. I když byl uznávanou kapacitou, uměl se sám učit a své poznatky revidovat. Nepěstoval “kastovnictví” – i když sám byl profesor, nedělal při učení druhých žádný rozdíl mezi lékaři, fyzioterapeuty a dalšími zdravotníky. Stalo se, že byl někdy prchlivý, ale rychle vždy “vyprchal”, nepěstoval situace, kdy mezi dvěma lidmi takříkajíc čtyřicet let tráva neroste.”

Rozhovor s prof. Lewitem pro časopis Dobnet z roku 2009 naleznete zde.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.